Bohatství středního věku

V 55 letech začala Gail terapii otázkou: "Kým chci být, až vyrostu?"

Můžeme se nad tím na chvíli zamyslet?"

Co to znamená být dospělý?

Postupujeme po jediné cestě ke konečnému cíli? Je dospělost výsledkem, který po dosažení znamená, že máme vše hotovo? Na jak dlouho jsme nastaveni? Nebo střední věk znamená, že je čas připoutat se k nevyhnutelnému pádu a sestupu?

Tyto otázky chtěla Gail vyřešit.

Po desetiletí dělí vývojoví psychologové náš život na etapy, z nichž každá má předem stanovené úkoly a cíle. Náš život rozdělili na části: kojenectví, dětství, dospívání, mladá dospělost, dospělost, stáří. Zdá se však, že kolem padesátky vzniká mezera. Jako by se ve středních letech spustil závoj a náš cíl se rozostřil. Přesto je to velká životní etapa, možná dokonce ta největší.

Po dlouhá léta fáze středního věku jen zřídkakdy přitahovala zájem nebo pozornost výzkumníků či psychoterapeutů. Pro ostatní znamenala psychologická léčba dospělých ve středním věku zpracování lítosti, truchlení nad ztrátou a přípravu na další ztráty. Plánování odchodu do důchodu, snižování počtu zaměstnanců, ukončování činnosti jsou obvyklé cíle. V tomto scénáři není mnoho vytváření budoucnosti.

Freud se vlastně domníval, že analýza je pro člověka po čtyřicítce zbytečná. Jeho přesvědčení vycházelo z mýtu, že mozek a osobnost jsou po mladé dospělosti fixní a neměnné. A pokud jde o ženy, byl Freud nemilosrdný. Ženu v menopauze popisoval jako tu, která "opouští své pohlavní funkce". K popisu jejich osobnosti používal slova jako zhoršující se, malicherná, lakomá a sadistická.

Od Freuda jsme se sice vyvinuli, ale některé redukcionistické likvidační a negativní příběhy stále slouží jako podtext našich očekávání a vnímání stárnutí. Bezmyšlenkovitě používáme slova jako úpadek, sešup, vymytý, neviditelný, zastaralý a dokonce i důchodce, abychom naznačili určité směřování našeho životního děje.

Možná si říkáte: "No, to je přece pravda, ne?". Nevyhnutelný sešup je daný, neměli bychom ho tedy přijmout?"

"Ne. Nebo se možná vydáte alternativní cestou a zavázali jste se k bojkotu stárnutí a přidali jste se k davu bojovníků proti stárnutí. "Já ne, nikdy."

Jaké další možnosti pro nás existují?

Tohle chtěla vědět Gail.

Naštěstí existuje ještě jeden úhel pohledu, který je třeba zvážit.

Teorie délky života

Teorie životního rozpětí nám nabízí představu vývoje, který je nepřetržitý a kontinuální. Podle teorie životního rozpětí nejsme nikdy pevně daná nebo ustálená bytost. Místo toho se neustále vyvíjíme a stáváme se. Dospělost není něco, co se odehrává lineárním způsobem "jedna šance to zvládnout". A stárnutí není jen sestup do zapomnění.

Podívejme se na tento pohled z pohledu čtyř zajímavých aspektů myšlení o délce života:

Dospívání je časová forma umění, na níž se současně podílí minulost, přítomnost i budoucnost.

Každý příběh a každý život má v každém okamžiku minulost, přítomnost a budoucnost, které se setkávají v časové, imaginativní sféře a jsou přezkoumávány, reformovány a vytvářeny.

Minulost je tvárná a slouží přítomnosti a budoucnosti. Budoucnost je reakcí na minulost a odhaluje náš potenciál jako tvůrců, vynálezců, řemeslníků našich životů. Funkcí paměti je pomáhat budoucnosti, chránit nás, připomínat nám a vést nás. Paměť je tvárná, není fixní a my nejsme předurčeni k opakování, ale naopak jsme obdařeni schopností učit se a vyvíjet. Naše životy jsou příběhy, romány, fikce, které se zapisují do skutečného, ztělesněného života.

Gail zahájila proces představování svého příštího dospělého já. Při vytváření svého budoucího já se setkala s částmi svých minulých já, které zapomněla nebo nechala za sebou. Zahájila umělecký proces revize minulosti a protkávání své nové cesty cíli a sny. Její pocit sebe sama, minulosti, přítomnosti a budoucnosti, se začal vyvíjet do bohatých možností. "Dospívání" mělo hloubku, kterou Gail nečekala.

Střední věk je dynamický a neustále se měnící

Výzkumnice Ursula Staudingerová popisuje stárnutí jako proces, který se vzájemně ovlivňuje v rámci třístupňového modelu, který zahrnuje naši biologii, osobnost a kulturní kontext. V každém okamžiku našeho života může být jeden nebo více z těchto systémů pozměněn druhým a vytvořit tak nové a odlišné cesty růstu.

Dospívání je dynamická zkušenost. Nové učení ovlivňuje mozek i tělo. Traumatické zážitky a procesy uzdravování mění projevy naší DNA. Individuální osobnosti ovlivňují kulturní narativy. Těla pociťovaná a vnímaná jinak poskytují nové osobní příběhy. Ze sdílených příběhů vznikají nové kontextuální možnosti.

Takto jsme všichni účastníky neustálého vývoje, díky němuž je stárnutí aktivní, není statické a nikdy není fixní.

Gail se nechala povzbudit pojmem plasticita. Přijala nové poznatky, vlastně se vrátila do školy, aby studovala regenerativní zemědělství. Stejně jako rostliny, které pěstovala, viděla, jak může být její vlastní osoba regenerativní. Příroda ji nasměrovala k plasticitě, kterou nyní rozpoznala ve své vlastní dráze.

Dospívání není pasivní událost, ale aktivní a cílevědomá snaha.

Ačkoli se všichni můžeme setkat se ztrátou, postižením, úpadkem a nakonec i smrtí, nemusí to být jednosměrná, obávaná cesta.

Nedávný výzkum MIDUS (Midlife in the US) ukazuje, že střední věk představuje úrodnou půdu pro neurogenezi (růst nových mozkových buněk) a obnovení pohody. Jedinci, kteří dosáhli vysokého skóre v měření fyzické a duševní pohody, uváděli pocit cílevědomosti a celkového sebeovládání.

Přestože máme jako společnost co dělat, abychom upravili svá očekávání a poskytli příležitosti pro účelnou účast po středním věku, je dobré vědět, že pokud vybudujeme vhodnější základy se smysluplnými rolemi a příležitostmi pro generativní vedení, můžeme oživit a obohatit naše dospívání. Možná se dokonce můžeme stát zdrojem pro společnost.

Změna je způsob života. A střed je vždy nejsilnější.

Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme součástí přírody. A příroda se neustále mění, nikdy nezůstává stejná. Tento proces může být pro většinu z nás náročný. Možná je to důvod, proč se držíme představy, že existuje dospělý vrchol, kterého můžeme dosáhnout, kde se nic nemění a my můžeme zůstat stejní. Možná je vyprávění o šťastném konci života odpovědí na naše obavy z nejistoty.

Ti z nás, kteří jsou ve středním věku, pobývají v nejširší a možná i nejhlubší etapě svého života. Psycholožka Margie Lachmanová nazývá střední věk "klíčovým obdobím", protože jsme často současně zodpovědní za mladé i staré a ocitáme se v období velkých změn, ne nepodobných období dospívání, kdy se tělo, mysl a emoce proměňují najednou.

Být uprostřed je však velkolepé místo. Je to ta nejlepší část dobrého příběhu. To období napětí, kdy nevíme, co bude následovat.

S teorií životnosti jsme vždy uprostřed. Stále se stáváme.

Možná dospívání není cíl, ale způsob bytí. Aktivní proces, kdy se necháváme jít a jdeme dál.

Takže Gailina otázka je na místě.

Střední věk je ideální k tomu, abychom se zeptali: "Kým jiným budu, až vyrostu?"