3 otázky, které mohou změnit váš vztah k jídlu

Když byla moje neteř v pubertě, požádala skupinu svých kamarádek, aby uhodly počet kalorií v porci kukuřičných oříšků, které jedla. Protože nikdo z nich nikdy předtím kukuřičné oříšky nejedl, položila tuto otázku spíše jako náhodnou hru na zajímavost než z obavy o výživové hodnoty. Jedna z kamarádek okamžitě vyhrkla "140". Neteř ohromeně řekla: "Páni, to je přesně ono. Jak jsi to uhodla?" "Já jsem to neuhodla," řekla její kamarádka. "Já to věděla."

A tak se rozvinul příběh o tom, jak kamarádka mé neteře v 11 letech našla knihu, která patřila její mamince a v níž byly uvedeny výživové údaje téměř všech potravin pod sluncem. Mladá dívka se vplížila do matčiny ložnice a knihu se naučila nazpaměť, než začala být posedlá počítáním každé kalorie, kterou zkonzumovala.

Smutné je, že se s tímto příběhem může tak či onak ztotožnit příliš mnoho z nás. Náš vztah k jídlu a stravování se začíná formovat velmi brzy v našem životě. Je ovlivněn poselstvím, které dostáváme, ať už prostřednictvím postojů a komentářů, které jsou nám adresovány, nebo těch, které naši vlivní vychovatelé modelovali a směřovali na sebe, např. rodič počítající každou kalorii, sourozenec stojící kriticky před zrcadlem nebo prarodič, který nám radí, abychom si nedávali vteřiny, a přitom gestikuluje směrem k našemu středu. Pak je tu samozřejmě monumentální množství zpráv, které dostáváme od společnosti, k níž patří dietní průmysl v hodnotě 192 miliard dolarů, který sází na to, abychom se cítili špatně kvůli své váze a viděli v jídle střídavě nejlepšího přítele nebo nejhoršího nepřítele.

Ať už jsou naše příběhy týkající se jídla jakékoli, většina z nás by si přála mít k němu lepší vztah. Mnoho lidí se již potýká s kritickými myšlenkami na své tělo. Tyto myšlenky mohou ovlivňovat všechny aspekty toho, jak jíme a co při jídle cítíme. Diety jsou na vzestupu, podle nejnovějších údajů CDC drželo v roce 2018 dietu 17 % Američanů. Zpráva APA z roku 2021 na téma "Stres v Americe" 2021 dále ukázala, že 61 procent dospělých Američanů uvedlo, že od začátku pandemie zažilo nežádoucí změny hmotnosti. S ohledem na všechny tyto skutečnosti je nyní čas zpochybnit jakékoli trhliny v našem vztahu k jídlu.

Pokud jde o to, abychom změnili své pocity a smýšlení o jídle, které jíme, může nám hodně pomoci položení těchto tří otázek.

1. Jaká sdělení se k vám dostávají v souvislosti s jídlem?

Naše první zkušenosti, kdy jsme se učili, jak se stravovat a vyživovat, mají silný dopad na celý náš život. Pokud nedokážeme rozpoznat a odlišit se od nezdravých postojů, které jsme si kolem jídla zvnitřnili, je pravděpodobné, že budeme podvědomě pokračovat v cyklu sebekritiky nebo dokonce sebetrestání.

Přemýšlení o tom, jaká poselství jsme v souvislosti s jídlem, stravováním a naším tělem přijali, může vrhnout neuvěřitelné světlo na to, jak se dnes stravujeme. Když toto cvičení provedeme, některá z těchto poselství nám mohou být zřejmá. Možná jsme měli příbuzné, kteří nás soustavně nazývali "tlustými" nebo nám nasazovali diety, abychom zhubli. Jiná sdělení mohla být nenápadnější. Možná jsme si všimli, že naše matka vypadala sklesle poté, co se v zrcadle štípla do pasu, nebo že náš otec propadl extrémnímu omezování, které ho činilo podrážděným. Když jsme byli v dětství rozrušeni, možná nám někdo opakovaně podával sušenku, aby nás uklidnil, a nechtěně tak vytvořil vzorec používání pamlsků k uklidnění. Nebo jsme mohli mít rodiče, kteří nám modelovali vztah k jídlu, v němž si dopřávali mlsání, když byli sami v nepokoji. Ať už jsme si to v té době uvědomovali, nebo ne, naše představy o jídle a stravování se formovaly právě při těchto setkáních.

Zajímat se o svůj vlastní příběh, který se týká toho, jak jsme přišli k jídlu, může být trvalý a prospěšný proces. Může nám pomoci pochopit některé naše zvyky i současný způsob, jakým se k sobě chováme, pokud jde o jídlo a stravování.

2. Jaké jsou vaše kritické vnitřní hlasy týkající se jídla?

Pro lidi je mnohem náročnější najít svůj přirozený rytmus a rovnováhu, když jídlo samo o sobě může vyvolávat pocity úzkosti a viny. Mnoho lidí bojuje s neuspořádanými myšlenkami a pocity kolem toho, jak vypadáme a co jíme. Jedním z hlavních prvků, který tuto úzkost a pocit viny podněcuje (spolu s pochybnostmi a nenávistí k sobě samému), je náš "kritický vnitřní hlas"

Kritický vnitřní hlas je jako krutý trenér v naší hlavě, který posiluje a rozvíjí destruktivní myšlenky a postoje, které jsme si v průběhu života internalizovali. Tento vnitřní kritik se může velmi zaměřit na to, co jíme a jak se živíme. "Tohle nemůžeš jíst. Co je s tebou špatně? Nezvládáš to. Jsi tak nechutný," nebo střídavě "zasloužíš si odměnu, byl to těžký týden" nebo "musíš se uklidnit, jen si dej něco dobrého"

Záludnost tohoto hlasu spočívá v tom, že se ne vždy projevuje tak okatě. Snaží se maskovat jako náš skutečný názor tím, že neustále staví argumenty proti nám, nadává nám, když selžeme, ale také nás svádí k činům, které působí proti našim cílům. "Ještě jedna sklenka vína neuškodí. Měl jsi těžký den." "Dejte si ještě jeden kousek dortu. Jaký je v tom rozdíl?" Problém je samozřejmě v tom, že tentýž hlas, který nás svádí, je tu hned, aby nás zbil ve chvíli, kdy se jeho radami budeme řídit. "Vidíš, zase jsi selhal. Teď budeš vypadat hrozně. Nikdy se nezměníš."

Jedním z nejúčinnějších kroků, které můžeme podniknout, abychom změnili svůj vztah k jídlu, je zpochybnit náš kritický vnitřní hlas. To znamená identifikovat ho pokaždé, když se objeví, a systémově ho odmítnout přijmout jako náš skutečný názor. Zacházení s tímto vnitřním kritikem jako s nepřítelem, kterým je, nám může pomoci přerušit sebedestruktivní cykly, do kterých se dostáváme v souvislosti s tím, jak se stravujeme, což je čin, který by měl přinejmenším vycházet z laskavosti.

3. Jak byste se v této situaci chovali k příteli?

Jak se cítíte, když si přítel před vámi vynadá? Nebo nasadí další bolestivě omezující dietu? A co když se cítí provinile, že si pochutnává na jídle nebo si dopřává pamlsky? Naše reakce se mohou pohybovat od přivírání očí až po upřímné obavy a ochranu. A přesto jsme jen zřídkakdy ochotni projevit stejný soucit sami sobě.

Jsme naprosto ochotni se shazovat a vynucovat si na svém těle nejrůznější pravidla a předpisy. Nikdy nás nenapadne zpochybnit podlé způsoby, jakými se k sobě chováme, pokud jde o jídlo. Ve skutečnosti jen málokdo z nás považuje stravování sebe sama za laskavý čin vůbec. Nejsme ochotni se naladit na své vlastní potřeby nebo přijmout svůj přirozený hlad.

Jedním z jednoduchých způsobů, jak se tomu začít bránit, je zeptat se sami sebe: "Jak bych se choval k příteli ve stejné situaci?". Co bych jim řekl na to, že se bijí za to, že přibírají na váze? Urazil bych je za to, že mají chuť na určité jídlo? Nutil bych je, aby během jednoho večera snědli všechno, co mají v lednici rádi, aby zítra mohli hladovět? Řekl bych jim, že jsou dobří, jen když se co nejvíce omezí? Dala bych jim pocit viny za to, že mají hlad? Nebo úzkost z toho, že musím uspokojit přirozenou lidskou potřebu?

Když cítíme, že v souvislosti s jídlem vzniká naše úzkost, můžeme se zastavit, udělat si pauzu a nadechnout se. Můžeme se zamyslet nad tím, jak se k sobě v danou chvíli chovat co nejpečlivěji a nejsoucitněji - způsobem, který odpovídá tomu, jak bychom se chovali k příteli. To může znamenat, že si dáme něco opravdu výživného, co nám dodá energii, nebo že se zastavíme a vychutnáme si něco lahodného. Ať už se jedná o jakoukoli činnost, záleží na záměru.

Být k sobě laskavý nově definuje náš vztah k jídlu tím, že prolomí internalizované, často škodlivé vzorce, které v nás byly zakořeněny. Pochopením toho, odkud tyto vzorce pocházejí, zpochybněním kritických myšlenek, které je vedou, a vytvořením nového chování a postojů k jídlu můžeme zcela změnit způsob, jakým jíme, a co je možná ještě důležitější, jak se cítíme.